Vanilla 2

...

Co může nastat:
Pokud by se zmíněné stanovisko Koblice a Pěče potvrdilo a prosadilo, nastane rozštěpení psychoterapie.

Zdravotnická terapie bude existovat v té míře a do toho okamžiku do kdy o ni bude zdravotnictví stát, bude ji podporovat a zaštiťovat. Vykonávat ji budou pouze ti, kdo se v 19 letech rozhodli a měli možnost absolvovat tu jedinou správnou cestu k funkční specializaci a k zaměstnání ve zdravotnictví nebo zřízení nestátního zdravotnického pracoviště. Klienti se musí smířit s tím, co jim zdravotnictví naordinuje.
Mimozdravotnická psychoterapie se ukryje v katakombách, kde bude přežívat pod stálou hrozbou persekuce nebo se diskrétně přejmenuje na nějaké psychoporadenství bez terapeutických cílů a bude se tvářit jen jako nějaká nezávazná volnočasová aktivita. Klienti, kteří nebudou chtít nebo nebudou mít možnost využívat zdravotnickou psychoterapii nebudou mít volný přístup k informacím o terapeutech a možnost rozlišení mezi kvalifikovaným terapeutem a šarlatánem.

Co můžeme dělat:
Je zjevné, že ČPS v tuto chvíli nezastupuje psychoterapeutickou obec a zájmy psychoterapie jako oboru - tedy i mimo zdravotnictví. (Považuji ale za nutné říci, že ČPS nebo spíše oba zmiňovaní Karel Koblic a Ondřej Pěč udělali a dělají obrovskou spoustu práce pro psychoterapii ve zdravotnictví, jen se teď tak trochu ocitli mimo výseč.)
Rovněž je zjevné, že aktuálně platné zákonné normy nezohledňují současný stav psychoterapie v ČR a nevytvářejí podmínky pro její kultivaci.
Výtka, kterou vyslovili zástupci ČPS, že mimo zdravotnictví nejsou nijak nastavené kvalifikační požadavky, standardy, kriteria kvality je jistě na místě, i když je spíše „pravdivá“ než „oprávněná“ - právě nastavení těchto podmínek bylo to, co jsme od ČPS doposud očekávali.

Myslím, že bychom měli usilovat o vytvoření nové psychoterapeutické organizace, která by zastupovala zájmy oboru a psychoterapeutů pracujících ve všech oblastech.
Měla by to být organizace, která by měla širší odbornou radu a malý profesionální (tedy placený) výkonný (!) výbor. Měla by nastavit a kontrolovat kvalifikační požadavky na výkon profese psychoterapeuta (podobně jako profesní komora, členem může být ten kdo splní požadavky), nejspíše podle kriterií EAP. Měla by zřídit etickou komisi a poskytovat právní podporu svým členům. Měla by spolupracovat s ČPS nebo ji nahradit ve vztahu k EAP. A především by měla usilovat o přijetí zákona o psychoterapii, podobně jako je tomu například v Rakousku.


Děkuji za pozornost a otvírám tím prostor pro diskusi.

Milan Stiburek

p.s.: Kolegyně Hana Petráková nabídla možnost setkání s právníkem, který ji zastupuje a kterého toto téma zajímá. Bylo by určitě dobré tuto možnost využít, ale měli bychom se na to nejprve připravit.

(1) - Stanovisko Koblice a Pěče
(2) - Smazáno
(3) - Stanovisko Vybírala
(4) - Psychologické poradenství
(5) - Poslání a cíle ČPS
(6) - Štrasburská deklarace
(7) - Stanovisko doc. Růžičky

Díky, Milane, že ses do toho pustil.
Souhlasím zcela s tím, že citovaná odpověď Ondřeje Pěče a Karla Koblice byla v dané situaci nešťastná a nekonzistentní se samou podstatou ČPS, byť nějak pochopitelná a vlastně věcně pravdivá (vzhledem k realitě asi ovšem neúpná). Sdílím i tvou potřebu kodifikovat psychoterapii i mimo zdravotnictví. A to nejen proto, že si sám krom svého legálního provozování psychoterapie občas "střihnu nějakou nelegálku", ale hlavně kvůli psychoterapii jako takové a jejímu fungování u nás.
To, že taková kodifikace u nás stále neexistuje zjevně padá na hlavu ČPS, byť ne zrovna jejího současného, relativně nového, vedení, ale spíše těch předchozích.
Přes to všechno mi přijde, že ČPS je tou půdou, kde by se primárně mělo začít na věci pracovat - úkolovat v tomto smyslu její vedení (nevím, že by od členstva v předchozích letech nějaký takový tlak byl), případně, pokud to nepomůže, tlačit na jeho výměnu, transoformaci ČPS v opravdovou profesní organizaci. Zakládat další (v určitém směru paralelní) organizaci vidím jako nepříliš šťastné a až krajní řešení.
Ona je ta šedá zóna, ve které většina psychoterapie u nás stále žije, totiž v určitém smyslu velmi pohodlná a bezpečná (pro terapeuty, ne už tolik pro klienty), a tak lze očekávat, že se proti jekékoliv kodifikaci zdvihnou protestní hlasy.
Ať už bude linie vedena kukoliv, vždy bude někdy, kdo se do ní nevejde, a dost možná to bude i někdo, o kom panuje většinový konsensus, že dělá psychoterapii v zásadě dobře.
Navíc takové vymezení může snížit počet potenciálních uchazečů o výcviky. A to jsou také potenciálně ztracené peníze pro jejich lektory...
Každopádně držím palce a rád se i nadále zapojím do diskuse, případně přiložím ruku k nějakému smysluplnému dílu.

Zdravím
a přidávám odkaz na Katalog prací
www.mpsv.cz/files/clanky/8980/Katalog_praci_UZ_1_10_2010.pdf
kde je psychoterapie uvedena u:
- klinického psychologa ve zdravotnictví
- psychologa
- speciálního pedagoga

...začetla jsem se ještě do toho materiálu, na který dal odkaz Milan. Nedá mi to, musím z toho něco vytáhnout:
"11. platová třída
1. Samostatné zajišťování prací v psychodiagnostice, poskytování poradenských a
psychoterapeutických služeb."
Ve 12. třídě dokonce už nejde jen o psychoterapii jako takovou, ale o
"posuzování vhodnosti a efektu psychoterapie"
Ve 13. platové třídě dokonce
"1. Poskytování nejnáročnějších psychoterapeutických služeb včetně psychologického
poradenství, například řešení obzvláště složitých případů rodin ohrožených sociální patologií,
rodin zasažených nezaměstnaností, domácím násilím, rodin pečujícím o těžce zdravotně
postižených dětí i rodin ohrožených syndromem týraného, zneužívaného či zanedbávaného
dítěte."
Nikde jsem nenašla specifikaci, že se toto všechno smí dělat jen ve zdravotnictví. Naopak tam jsou dost jasně specifikované i sociální problémy. Nejen zdravotní.
Markéta

Zdravím a přidávám komentář Aleny Paloušové. ms

Několik poznámek k dosavadní diskusi:
1. K názoru, že se výbor ČPS stará pouze o zdravotnictví. Nestará, protože se starat nemusí. O psychoterapii v tom smyslu, o kterém vedeme debaty, je ve zdravotnictví už dávno postaráno. Tato práce byla odvedena na začátku devadesátých let. Bylo zapotřebí výkon psychoterapie ve zdravotnictví znovu obhájit a podřídit ho nejen zdravotnické legislativě, ale pro plátce /zdravotní pojišťovny/ definovat, co vlastně děláme, za jakých podmínek, kdo může psychoterapii dělat, jaké potřebuje vzdělání , jak má být vybaveno pracoviště .... Nebylo to jednoduché, ale zdařilo se. Dlužno podotknout, že tento velký úkol nešel primárně přes ČPS. Nicméně aktuálně výbor kolem psychoterapie ve zdravotnictví nemusí nic zásadního dělat. Zákony dodržovat musíme, a pokud se změní legislativa /např. nutnost dát vzdělání v PST podobu certifikovaného kurzu/, pak je třeba odvést potřebnou práci. Nic víc. Oblast mimo zdravotnictví je v tomto směru pole neorané a netřeba se zlobit na ty, kteří upozorňují, že král je nahý. Psychoterapeuti ve zdravotnictví ale mají jinou starost: aby aktuální, zcela nepřehledný výkon psychoterapie mimo zdravotnictví /bez jakýchkoli pravidel/ nevytlačil psychoterapii z výkonů hrazených z veřejného zdravotního pojištění. Takže se nelze divit tlaku na vyjasnění, co že se to zejména pod živnostenským zákonem vlastně dělá a v čem je to jiné než ve zdravotnictví. Ti, kteří říkají, že jde o tutéž činnost, pak lidem léčeným ve zdravotnictví „na pokladnu“ zcela podrážejí nohy. Pokud je možné léčit mimo zdravotnictví, proč by psychoterapie měla být součást úhrad ze zdravotního pojištění? Pojišťovny se rády chopí jakékoliv záminky, aby redukovali povinnost něco platit. Vůbec tu nejde o existenční problém psychoterapeutů ve zdravotnictví, ale o dopady na pacienty. Na ně ČPS myslet nemá?
2. V debatách o psychoterapii mimo zdravotnictví se razí názor, že psychoterapeut je definován svým vzděláním a pro výkon povolání psychoterapeuta toto zcela dostačuje. Jinými slovy: jsem oprávněna k výkonu psychoterapie pouze z pozice svého vzdělání. Naprosto s tím nesouhlasím. Co pravidla k vedení dokumentace, nakládání s citlivými daty a ochrana klienta, co další vzdělávání ...? Kde je toto mimo zdravotnictví vymezeno? A kdo by měl kompetenci nějaká pravidla vymáhat? Psychoterapie by se musela stát úplným postrachem - pokud jím už pro leckoho není, stačí se podívat na net . Oprávnění k výkonu povolání by bylo navěky , „nepropadlo by“, nedalo by se odebrat . Ani v případě kriminálního prohřešku v profesi, ani kdyby se dotyčný expert zcela zbláznil, propadl drogám, dvacet let pouze choval dobytek , a pak se rozhodl vrátit k léčení... O těchto tématech bychom konečně měli vést diskusi . Zatím se záruky pro klienta mimo zdravotnictví mohou opřít pouze o nevymahatelné proklamace. Vždyť nemáme jasno ani v tom, jaký má mít člověk směřující do vzdělávání v psychoterapii pregraduál. Nebo zda vůbec musí mít pro samostatný výkon psychoterapie vysokoškolské vzdělání.
3. I v této diskusi zaznívá názor, že by se problém vyřešil zřízením komory psychoterapeutů. Doufám, že je nám všem jasné, že by komora musela být ustanovena zákonem, aby měla legitimitu. Chce to velké úsilí s výsledkem ve hvězdách. Dlouhou dobu není v parlamentu vůle zavádět do našeho právního řádu nové komory (na tom ztroskotalo už v 90.letech úsilí klin.psychologů prosadit svou komoru). Nicméně pokud je mezi psychoterapeuty k tomu vůle, proč se o to nepokusit. Pokud ale někdo očekává, že to za něj automaticky udělá Výbor ČPS, pak je vidět, že nemá ponětí, o jaký proces jde. Za sebe říkám, že chce nemožné. Založení profesního sdružení , které by se do komory, pokud by se zdařilo její prosazení , transformovalo, by mohlo být řešením. Pokud ovšem psychoterapeutická obec nějaká pravidla garantovaná komorou opravdu chce. Obávám se, že mnohým současný stav až příliš vyhovuje. A je čirý naivismus myslet si, že stačí vytvořit jakýsi seznam psychoterapeutů, kteří se prokáží vzděláním, a nic jiného nebude pro výkon povolání zapotřebí. Myslím, že nastal čas, aby svůj díl zodpovědnosti převzali zejména ti, kteří v psychoterapii vzdělávají . Je těžké říkat lidem, kteří si platí pěkné peníze za výcviky, že vlastně mimo zdravotnictví se s psychoterapiií pohybují v právním vakuu /spolu s jejich klienty/. Ale to je na další debatu, snad se někdo chopí diskusní štafety..
4. Ještě drobnou glosu k Markétě: nevím, že by někomu bylo zpochybňováno vzdělání v psychoterapii. Ale v Tvém textu se objevuje (cituji) „... jsou kriminalizováni lidé, kteří splňují požadavky na výkon psychoterapie...“ Dej, prosím, vědět, jaké požadavky máš na mysli a kde jsou mimo zdravotnictví uvedeny. Pokud něco takového existuje, máme po problému. To je totiž jádro pudla.

Zdravím a vkládám text Hany Petrákové. ms

Vážení a milí kolegyně a kolegové,
zdravím vás z Ústí nad Labem. Milan Stibůrek se na mne obrátil, abych vám napsala, jak se dále vyvíjí správní řízení, které se mnou KÚ v Ústí nad Labem vede. Můj právní zástupce mi doporučil do skončení případu nezveřejňovat žádné dokumenty, proto mohu v tuto chvíli pouze nabídnout těm, kteří nechtějí čekat až do konce, že jsem každý čtvrtek a pátek v Praze, kde vám dokumenty mohu dát přečíst i zodpovědět otázky. Takže je možné se sejít třeba v Kavárně u Kocoura, Muchova 7, Praha 6, dát si něco dobrého a u toho to probrat.
Chci vám proto jen napsat, že řízení stále pokračuje. Úředníci KÚ shromažďují podklady, aby prokázali své podezření, že pokud psychoterapeut, který pracuje mimo zdravotnické zařízení, inzeruje psychoterapii, provozuje nekalou obchodní praktiku (a toto podezření rozšířil i na arteterapeuty). Své podklady získávají z Ministerstva zdravotnictví – postup je tento: KÚ se dotáže MZ, MZ se dotazuje výboru ČPS, odkud dr. Pěč odpoví MZ, jak vyplývá ze zápisů schůzí ČPS. MZ odpoví KÚ, KÚ vydá, až to všechno shromáždí, rozhodnutí. Přestože jsem opakovaně žádala, aby se dotazovali i na MPSV, MŠMT či MV, kde všude se psychoterapie provozuje, dotázali se pouze jednou na MPSV, které se přiklonilo ke stanovisku prof. Vybírala, protože mi sdělili, že oni spolupracují především s odborem zdravotnictví.
Odpovědi z MZ, stejně jako stanovisko dr. Koblice a dr. Pěče, jsou velice účelové, aby to navenek vypadalo, že podle „platné legislativy“ mohou psychoterapii vykonávat pouze psychoterapeuti ve zdravotnictví, čehož se samozřejmě chytají úředníci KÚ.
Ale právníci, akademici i kolegové, kterých jsem se ptala, abych se vyhnula svému případnému omylu, jsou přesvědčeni, že žádný takovýto zákon neexistuje. Jsem proto ráda, že to potvrzuje i dr. Paloušová ve svém komentáři. Díky němu již chápu, že pokud někteří členové ČPS podléhají dojmu, že ten, kdo jim podráží nohy, jsou psychoterapeuti mimo zdravotnictví, volí ze svého pohledu to nejsprávnější účelové jednání, opustit cíle a poslání ČPS a bojovat ve jménu 88 psychoterapeutů za tiché (někdy i netiché :-)) podpory a finančního přispění 453 ostatních. Jen mě zaráží (mírně řečeno) způsob sdělení prostřednictvím KÚ.
Jeden z velikánů psychoterapie kdysi řekl, že na světě jsou pouze dvě „rasy“ lidí, které se prolínají kterýmkoliv národem či skupinou - jedni jsou přesvědčeni, že účel světí prostředky, a druzí vědí, že některé prostředky mohou znesvětit jakýkoliv účel. Názor, zda prostředky, které k hájení svých zájmů volí někteří členové ČPS, světí či znesvěcují účel, mohu pouze nechat na každém z nás.
Fakt, že ČPS je členem ČLS JEP, nabízí otázku, zda a nakolik je dnes možné, aby podporovala vykonávání psychoterapie i mimo zdravotnictví. Myslím si, že není a vývoj událostí mě v tom utvrzuje. Jak plyne z komentáře dr. Paloušové, o psychoterapeuty ve zdravotnictví bylo postaráno i když primárně mimo ČPS, mají nyní jiné starosti, a tak o psychoterapeuty mimo zdravotnictví by se měl postarat někdo jiný. Podle mne se o nás nemůže postarat nikdo lépe než my sami.
I vzhledem k tomu, čemu nyní musím čelit při jednání s KÚ, bych si moc přála, aby v naší zemi byla silná Psychoterapeutická společnost Čech, Moravy a Slezska, která by nabízela členství psychoterapeutům ze všech oblastí, kde se psychoterapie provozuje, a která by hájila zájmy (myslela by na) člověka – tzn. jednala v zájmu bezpečí klientů, pacientů i psychoterapeutů, a to v souladu s platnými a hlavně existujícími zákony.
Chci poděkovat všem, kteří mi vyjadřují podporu, je to pro mne důležité. Jsem ráda, že mnoha lidem dochází, že nejde pouze o „moji“ causu, ale o „causu psychoterapie“, kde jsem pouze nedobrovolným prostředníkem, přes kterého se ukáže, jakou cestou se obor psychoterapie nadále vydá a jak se s psychoterapeuty bude v naší zemi zacházet. Možná se jeví jako snazší pokutu zaplatit, přeformulovat webové stránky a kamuflovat, že dělám, co dělám. Pro mě je tato „strategie“ nepřijatelná a neslučitelná s povoláním psychoterapeuta, tak volím tu svou, i když mě to stojí hodně sil a energie.
Mějte se hezky a přeji vám příjemné jarní dny :-)
Hana Petráková
PS: Vzkaz kolegovi Martinu Prokešovi – Vaše nabídka příspěvku na financování právního zástupce je milá. :-) Děkuji, ale zatím to i finančně zvládám. Možná to bude později pro někoho více potřeba. :-)

Po přečtení diskuse zde jsem se nějak rozepsal a sem to nešlo jednoduše vložit, takže s omluvou kdo chcete klikněte. Na konci vás to navede zpátky :-)
Zdeněk Macek

P.S. Možná by pomohlo rozšířit počet diskutujících zrušením povinnosti se registrovat (což mnoho lidí dokáže odradit) nebo (pokud registrace není nutná a jen taková lama, jako já neumí do diskuze vstoupit bez registrace) domovskou stránku webu upravit, aby vstup do diskuze pochopili i lidé, jako já... ;-)

Dobrý den, dnes se ke mě dostala informace ohledně vzniku těchto stránek. Chtěla bych moc poděkovat panu Stiburkovi za iniciativu. Situace, která se nyní aktuálně děje a snahy postavit psychoterapii mimo zdravotnictví do ilegality se mě velmi dotýká. Původně jsem vystudovala sociální práci (mgr. obor), v zaměstnání sem měla možnost se po započetí terapeutického výcviku profesně rozvíjet a začala jsem pracovat jako psychoterapeut pod supervizí v rámci ambulantní léčby. Pochopitelně při přijímání do výcviku jsem od výcvikových lektorů obdržela informaci, že psychoterapie není přímo definována zákonem,a že po skončení výcviku (900h teorie a sebezkušenosti, splnění supervizních hodin (50 individuálních, 50h skupinových), kazuistik, individuální sebezkušenosti (100h) atd.) budu moci poskytovat psychoterapii i například v rámci soukromé praxe. Tyto požadavky které jsem pochopitelně hradila ze svých soukromých zdrojů jsem splnila. Nyní bych ráda vstoupila do dalšího výcviku pro rozšíření obzorů i dovedností. Jelikož bych chtěla ochránit své investice, jak finanční, tak ale i lidské a časové, které jsem již do úsilí pracovat psychoterapeuticky vložila, ráda se budu podílet na schůzkách - pokud jsou otevřeny i lidem, kteří nemají vystudovanou psychologii. Vzhledem k tomu, že bych si studium psychologie musela nyní platit (kvůli tomu, že mám jeden obor již vystudovaný), terapeutický výcvik a další povinnosti s ním spojené byly dost nákladné, není pro mě myslitelné se nyní hlásit na 5-ti letý obor psychologie. Souhlasím s tím, že je důležité, aby kompetentnost psychoterapeuta byla dostatečná a nedocházelo k devalvaci psychoterapeutické profese-metody (např. díky lidem, kteří nabízejí změnu DNA, nebo astrální věštbu a nazývají to psychoterapií), ale zároveň si nemyslím, že by mé nynější dovednosti a kompetence byly nedostačující, nebo snad nebezpečné.
Veronika,

Vazeni kolegove,
diky za tuto aktivitu!
Zdá se, že Koblicovi a spol. se porařilo dosáhnout záměru, kterým je podle meho nazoru upozornit na problém a vyprovokovat lidi, kteří kvalifikovaně a eticky provádějí psychoterapii mimo zdravotnictví k aktivitě, která povede k legalizaci jejich činění (hlavní důvod, proč je to potřebí, je z mého pohledu ochrana těchto kolegů a jejich klientů - tedy odlišení od takzvaných a samozvaných "terapeutů", kteří nejenže nemají patřičné vzdělání, ale ani supervize atd.).
Kdyby zájmy lidí, kteří psychoterapii dělají mimo zdravotnictví, začali prosazovat ti, co se pohybují ve zdravotnictví, zřejmě by to vedlo jen k nesouladům (jak mohou definovat a ukotvovat oblast, ve které se nepohybují? proč by to měli dělat? mohou asi poskytnout podporu, svůj komentář, ale asi ne dělat tu práci za lidi mimo zdravotnictví)...

Hlavní důvod proč píšu je, že se teď dějí významné věci kolem profese arte- a muzikoterapeut v systémech, které se jmenují Národní soustava povolání (aktivita MPSV) a Národní soustava kvalifikací (aktivita MSMT). Nevidim duvod, proc by zde nemohla byt definovana psychoterapie a to jak klinicka, tak neklinicka (oblast socialni sfery i vzdelavani...nebo jeste nejaka?) a to na urovni odpovidajici standardum vzdelavani a praxe. Pokud to nekoho zajima, blizsi info na strankach MPSV, MSMT a na www.nsp.cz, prip.u mne. Doreseni na poli psychoterapie je i mym zajmem, jakozto predsedkyne Ceske asociace tanecni a pohybove terapie, nebo TPT je psychoterapeutickou metodou a v nasi profesi (tanecne pohybovy terapeut) budeme resit uplne stejny problem - ukotveni do vsech oblasti aplikace (zdravotnitvi, vzdelavani i socialni sfera, od polupace detske pres dospelou az po seniory).
Tesim se na reakce a aktivitu, Iveta

Jen pár bodů:
- vystupuji zde jen a pouze za sebe, nemluvím za Karla Koblice ani nevyjadřuji jeho názory, ale pouze svoje názory, doměnky...nápady...
- jediná cesta je podle mě začít otevřeně a konstruktivně diskutovat a nikoliv usuzovat, soudit, přehazovat zodpovědnost, řešit co má a nemá ČPS
- jako profesionálové bychom měli (i v souladu s etickými kodexy, jimiž jsme vázáni) vidět na konci vždy klienta a profesní standard, nikoliv sebe, svůj zájem (ať už z hlediska praxe či vzdělávání) či svoji skupinku lidí stejného názoru versus "ti druzí"....
Konceptů jistě existuje celá řada, nejen dva, proč je nehledat společně a nesnažit se společně o náležité ukotvení psychoterapie?

K psychoterapii a jejímu ukotvení je myslím důležitý i kontext. Vzhledem ke kvalifikaci paní Hany Petrákové je jasné, že zde nejde ve skutečnosti o "kvalitu, či kompetence". Dle jejího vzdělání a praxe je evidentní, že jde o erudovanou a kompetentní osobu. ČPS jde tedy evidentně o zcela jiné (nedeklarované) cíle, než-li o„ochraňování klientů“.

Vzhledem k závislosti zdravotnictví na výkonech a vztahy s pojišťvnami, farmaceutickými firmami, není možné zájmy a agrumenty ČPS považovat za nezávislé, či objektivní pro oblast "psychoterapie jako oboru", či metody. Diskurz v jakém se jejich představitelé pohybují je zdravotnický a metody práce ve zdravotnictví jsou závislé na zdravotnickém průmyslu.

Neprošetřuje se odbornost a kvalita práce Hany Petrákové, ale „nekalá reklama“ a poskytování psychoterapie jako OSVČ - tedy za přímou platbu (bez závislosti na pojišťovnách). Debata, která se snaží ukotvit psychoterapii jako autonomní samostatně vykonavatelnou živnost (vč.nezávislosti na zdravotnictví) je tedy na místě.
Souhlasím s tím, že psychoterapie je volná živnost a metoda práce.
Vzhledem k tomu jak rychle se mění a v budoucnu stále více měnit bude struktura trhu práce, pracovní místa i pozice vznikají a zanikají, je nezbytná de facto schopnost člověka na trhu práce fluktuovat, být schopen na základě dovedností (nejen kvalifikace) měnit pracovní pozice i formu pracovního vztahu. Vždyť v současnosti se zcela vážně hovoří o zániku jednotlivých ministerských rezortů (pří. vzniku jiných).

Není možné psychoterapii vázat k jednomu (určitému) vzdělání, či ji definovat rezortně. Zvláště když vzdělávání v psychoterapii logicky probíhá mimo VŠ obory a stejně kvalitní vzdělání a kompetence získají lidé s různým typem předchozího vzdělání.Je nutné vycházet z reality, nikoliv z představ o realitě zdravotníků v ČPS.

Souhlasím s kvalitativním uchopením psychoterapie (nadrezortně, nadoborově), protože současné východisko vychází z dob, kdy struktura trhu práce, pracovních pozic i povolání byla zcela jiná (člověk mohl mít jedno zaměstnání u stejného zaměstnavatele až do důchodu).

E.Nováková

Jsem rád, že Milan Stiburek otevřel diskuzi. Ale v současné době, nevim, co by se prakticky dalo dělat. I mě se, jako živnostníka, týká, kam se to dostalo. A je to absurdní. Myslím, že kolega Koblic neměl požehnat úřednímu postupu, prostě proto, že již nešlo o prosazování cílů, ale o faktické ohrožení kolegyně psycholožky Petrákové a dalších.
Vadí mně, že díky kauze zmizel společný cíl všech kompetentních terapeutů (s výcvikem a odpovídajícím vzděláním). A to sice prosazování psychoterapie jako účinné terapie. Kolegové Koblic a Paloušová se bojí, že by ministerstvo nebo pojišťovny omezili psychoterapii ve zdravotnictví. A myslim, že všichni psychoterapeuté se bojíme, že bude psychoterapie zneužívána mimo zdravotnictví, kde chybí zákon pro živnost psychoterapie.
A místo toho, abychom společně postupovali a prosazovali obě dvě změny, dopadne to tak, že dáváme argumenty jak živnostenským úředníkům, tak úŕedníkům ve zdravotnictví (pojišťovny a ministerstvo), aby nás mohli sankcionovat a omezovat. Takže nakonec o nás budou rozhodovat ti, kteří psychoterapii nerozumějí a ani často rozumět nechtějí.
Nejsem tedy pro zakládání nové organizace. Jsem pro setkání s kolegy Koblicem a Paloušovou, aby se zastavily kauzy typu kolegyně Petrákové a společně postupovalo na tvorbě zákona pro psychoterapeutickou živnost i udržení psychoterapie ve zdravotnictví. Oba mají totiž velké zkušenosti i zásluhy a kontakty, které by nové sdružení zbytečné znova hledalo. A navíc by všechny mátlo, proč jsou organizace 2. Viděl bych to spíš na pracovní skupinu, kde by byli jak lidé aktivní v ČPS, tak my živnostníci. A dávám přednost osobnímu setkání před elektronickým. Stačí domluvit místo a čas a přijdu - záleží mi na tom.

Zdravím, Pavel Roubal

To jediné mi dává smysl.

Alena Paloušová mě požádala abych zveřejnil dvě důležité informace:

1. 19.10. od 9 hodin bude v Lékařském domě probíhat workshop ČPS
"VÝKON PSYCHOTERAPIE LEGÁLNÍ - NELEGÁLNÍ"

2. V příštím čísle časopisu Psychoterapie budou otištěna stanoviska Výboru ČPS LS JEP - odpovědi na otázky ohledně dalšího směřování psychoterapie, které výboru zaslala redakce Psychoterapie.
Výbor ČPS zároveň požádal o uveřejnění své reakce na článek Zbyňka Vybírala "Je to jen příběh jedné psychoterapeutky? (K situaci v psychoterapii ...)". Výbor zde objasňuje, že zodpovídal obecný dotaz KÚ Ustí n. L., který v danou chvíli neměl žádný vztah ke kauze kolegyně Petrákové.

Milí kolegové,

k nejnovějšímu dění: v časopisu Psychoterapie 2012, 2) bylo publikováno několik nových textů, které stojí za přečtení.
Velmi zestručněno:

Za výbor píše Alena Paloušová a snažím se porozumět větě: „Výbor ČPS LS JEP zastává jednomyslně názor, že je nutné jít cestou vymezení kompetencí pro psychoterapeutické působení v jednotlivých aplikačních resortech …“
Jestli tomu rozumím správně, výbor říká, že psychoterapie mimo zdravotnictví ano, ale mají si vymezit kompetence a (jak z dalšího plyne) sami být iniciativní.
„Výbor … doporučuje a vyzývá ...“ ale nepíše nic o tom, jaká by v tomto procesu měla být jeho role.

Dále se výbor ohrazuje proti tomu, že by měl jakoukoli zodpovědnost za potíže kolegyně Petrákové, protože výbor jen reagoval na obecný dotaz úřadu. Vskutku politováníhodné.

Následuje text ve kterém Karel Koblic reaguje na článek Zbyňka Vybírala z předchozího čísla – „Není to jen příběh jedné psychoterapeutky“. Opravdu to stojí za přečtení, myslím i opakované.
Dovolím si vytrhnout z kontextu a ocitovat „zlatý hřeb“, kteří jistě ocení zejména plátci příspěvků: „Pak ještě nesmyslné ztotožnění podpory aplikace psychoterapie ve všech resortech a oblastech (proklamace výboru ČPS) se závazkem podpory psychoterapeutů ve všech oborech …. Nevadí, že výbor ČPS psychoterapeutickou činnost kolegů „za hranicemi“ zdravotnictví ve skutečnosti nikdy nepodporoval (nebylo li touto podporou dlouholeté výborové mlčení) – potřebujeme – li očerňovat, stačí konstatovat, že ji náhle podporovat přestal.
Přiznám se, že i já jsem ten truhlík, který 18 let platil příspěvky a to, že výbor nic nedělá považoval za takovou jeho vlastnost. Netušil jsem, že je to sofistikované vyjádření postoje.
Já vím, že mi to Karel vytkne jako neférové zpochybňování legitimity, ale říkám si, že by přece jen nebylo špatné, kdyby ČPS měla nějaké ty stanovy a zápisy z Valných hromad.

Text Karla Koblice "Mantinely poskytování psychoterapie" je na stránkách psychoterapeuti.cz
http://psychoterapeuti.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=222&Itemid=15

Důležitý je poslední text, ve kterém profesoři Kratochvíl a Praško a docent Kožnar vyslovují souhlas se stanoviskem prof. Vybírala.... „Psychoterapie není jen „zdravotní službou“ podle zákona 327/2011 Sb., ale má významné aplikace i mimo oblst zdravotnictví. Hlásíme se ke Štrasburské deklaraci o psychoterapii z roku 1990, kterou zastává Evropská asociace pro psychoterapii.“ Připojuje se k nim i prof. Michal Miovský.

Pokud nemáte možnost přečíst si text v psychoterapii, měl by být časem dostupný na nových stránkách www.iscp.cz

A nyní následuje druhá, závěrečná část - pokud někdo z Vás bude mít sílu to dočíst.

Kolegové psychoterapeuti, kteří pracují mimo oblast zdravotnictví, nejsou pracovníci ve zdravotnictví a neposkytují tudíž zdravotní služby, takže se na ně nevztahují žádná ustanovení zákona o poskytování zdravotních služeb – to je zase můj „laický právní názor“. A připadá mi zcela neobhajitelná představa, že psychoterapie je činnost, která je pouze a jenom zdravotní službou. Vždyť se uplatňuje ve školství, v sociálních službách a jinde, kde psychologové s psychoterapeutickou kvalifikací poskytují systematickou psychoterapii mnoha lidem, které nelze označit za duševně nemocné. Odpovídá tomu i rozdílná terminologie – ve zdravotnictví léčíme pacienty, mimo zdravotnictví jsou to klienti.
Nerozumím tomu, proč většina členů Výboru ČPS ČLK hájí tezi, že mimo zdravotnictví nelze poskytovat psychoterapii. Komu tím prospívá? Určitě nikoli psychologům a dalším pracovníkům v pomáhajících profesích, kteří absolvovali náročné mnohaleté psychoterapeutické výcviky v akreditovaných výcvikových institutech a které získání kvalifikace v oboru psychoterapie stálo stovky hodin úsilí a nemalé finanční prostředky. Výbor ČPS ČLK by podle mě měl – v souladu se stanoviskem EAP – podporovat uplatňování kvalitní psychoterapie kvalifikovanými psychoterapeuty v co nejširším měřítku. A měl by se naopak velmi kriticky vyjadřovat k tomu, když se prohlašuje za psychoterapeuta někdo, kdo žádným výcvikem neprošel a jehož terapeutické metody jsou naprosto nevědecké a šarlatánské – a že je takových rádoby psychoterapeutů u nás víc než dost, stačí si projít internet (jak to mimochodem udělal právě Z.Vybíral ve své stati o etice v psychoterapii v Psychoterapii č.2/2012). Takové vyjádření Výboru bych uvítal a podpořil.
V textu K.Koblice, který vnímám jako zbytečně útočný, nevěcný a argumentačně nepřesvědčivý, je věta, kterou jsem si četl opakovaně a stejně nejsem schopen jí porozumět: „Pak ještě přidat nesmyslné ztotožnění podpory aplikace psychoterapie ve všech rezortech a oblastech se závazkem podpory psychoterapeutů ve všech oborech“. Co je na tom nesmyslného? Opravdu nechápu, jak lze podporovat aplikaci psychoterapie ve všech rezortech a přitom nepodporovat ty, kdo ji v těchto rezortech provádějí, tedy jednotlivé psychoterapeuty. Znamená to tedy, že Výbor nepodporuje ty členy ČPS ČLK, kteří uplatňují svou psychoterapeutickou kvalifikaci v oblasti sociálních služeb, pedagogických služeb či jako OSVČ? V tom případě by ovšem měl svým členům, kteří nejsou zdravotnickými pracovníky, zcela jasně oznámit, že to, co ve své každodenní praxi provádějí, není - aspoň podle stanoviska Výboru ČPS ČLK – žádná psychoterapie. Pak ovšem nevidím důvod, proč by – jakožto psychoterapeuti, kteří podle stanoviska Výboru nejsou oprávněni provádět psychoterapii – měli nadále zůstávat členy organizace, která jejich kvalifikaci neuznává a jejich práci degraduje.
Zajímalo by mě, kolik členů ČPS ČLK se ztotožňuje s názorem současného Výboru a kolik s ním – stejně jako já – nesouhlasí. V dnešní době elektronické komunikace není žádný problém zaslat všem členům ČPS ČLK, kteří mají e-mail (předpokládám, že je jich drtivá většina) jednoduchý dotaz „Souhlasíte se stanoviskem že: a) je nezbytné, aby osoba poskytující psychoterapii byla zdravotnickým pracovníkem; nebo b) psychoterapii může poskytovat kvalifikovaný psychoterapeut i mimo oblast zdravotnictví.“ Během krátké doby by se tak členové Výboru ČPS ČLK dozvěděli, jaké je převládající mínění členů – pokud je to ovšem zajímá.
Já sám pracuji ve zdravotnictví, ale pokud Výbor ČPS ČLK bude i nadále zastávat stanovisko, že mimo oblast zdravotnictví nelze u nás legálně psychoterapii provádět, které podle mě výrazně škodí dalšímu rozvoji uplatňování psychoterapie u nás a je urážející pro všechny kvalifikované psychoterapeuty, kteří mimo zdravotnická zařízení pomocí svých dovedností pomáhají trpícím lidem způsobem, který podle mě nelze označit jinak než jako psychoterapie, pak zřejmě ukončím své členství.
A předpokládám, že nebudu jediný.
prim.MUDr. Petr Možný
lektor výcvikového institutu KBT Odyssea
člen Výboru České společnosti KBT
ředitel Psychiatrické léčebny v Kroměříži

Upozornění

Pozvánka na vědeckou schůzi České psychoterapeutické společnosti

Schůze se koná v pátek 19.10. od 10.00 hod. v Lékařském domě v Praze.

Česká psychoterapeutická společnost ČLS JEP

pořádá

vědeckou schůzi na téma



Výkon psychoterapie legální – nelegální



Datum: 19.10.2012

Místo konání: Lékařský dům, Sokolská 490/31, Praha 2

Garant: PhDr. Alena Paloušová, Malostranské nám.24, 118 00 Praha 1


!!!!!!!!!

Původně bylo omylem uvedeno, že schůze je od 9 hodin. Opravujeme, tato akce začíná v 10 hodin.

Dobrý den.
Vyjádření Dr. Možného je možné přečíst v celku také na webu časopisu Psychoterapie:
http://psychoterapie.fss.muni.cz/view.php?cisloclanku=2012100501
Jakub Černý

Reakce na text Petra Možného:
Petře, MOC děkuju, četla jsem to celé a doslova mne to hřálo. Naprosto přesně jsi vystihl to, co si taky myslím, ale co bych nedokázala tak pregnantně zformulovat. Díky. A pevně doufám, že budeš na diskusi v Lékařském domě. (I když v někde koutku vím, že tam asi nebudeš, máš to fakt daleko.) Markéta

Vážení a milí,
vkládám celý text vystoupení advokátky Mgr. Aleny Hájkové na vědecké schůzi ČPS v Lékařském domě dne 19. října 2012, protože si vážím času a energie, které věnovala svému bádání, stejně jako jejího zaměření a postoje – hledat a nabízet řešení v zájmu psychoterapie, jejich příjemců i poskytovatelů.
Hana Petráková

Dobrý den,
dovolte mi, abych se představila. Jsem magistra Alena Hájková, jsem advokátka z Prahy. Cítím potřebu říct, že nezastupuji žádné důležité společnosti ani velká sdružení, jsem úplně obyčejná advokátka a běžně zastupuji obyčejné lidi v obyčejných věcech.

Byla jsem oslovena, abych pohovořila k tématu aktuálního právního rámce výkonu psychoterapie v České republice. Musím říct, že to pro mne bylo první výraznější setkání s psychoterapií v životě vůbec.

Moje bádání začalo zcela asi přirozeně tím, že jsem se snažila najít v zákonech platnou úpravu výkonu psychoterapie. Podobně, jak bylo řečeno již dopoledne, nenašla jsem žádnou zvláštní úpravu tohoto výkonu krom oblasti zdravotnictví, kde je to poměrně systematicky zpracováno. Na rozdíl od jiných, jsem však přesvědčená, že tento stav neznamená, že by výkon psychoterapie mimo resort zdravotnictví byl nemožný. Možná je tomu tak proto, že můj pohled na výkon psychoterapie není zatížen znalostí všech možných souvislostí a vztahů v oboru. Každopádně se moje další úvahy ubírají trošku jinou cestou a liší se od toho, co zde bylo prezentováno dopoledne.

Když jsem nenašla žádnou zvláštní právní úpravu v zákonech, řekla jsem si, že tedy musí existovat nějaké principy, kterými se výkon psychoterapie musí řídit, protože je součástí právního řádu České republiky. Dospěla jsem k tomu, že je rozhodně podřízen ústavním principům. To znamená, že i pro něj platí, že „co není zákonem zakázáno, je dovoleno“. A vzhledem k tomu, že platná právní úprava nezakazuje výkon psychoterapie mimo oblast zdravotnictví - je dovolen.

Hledala jsem dál, na základě čeho by bylo možné psychoterapii vykonávat mimo oblast zdravotnictví. Dospěla jsem k závěru, že nejvhodnějším v tomto směru (aby výkon psychoterapie nebyl zcela, řekla bych, neorganizovaně a mimo rámec veškerých pravidel právního řádu) - prakticky jediná možná volba pro psychoterapeuta nezdravotníka - je režim živnostenského zákona, tj. výkon psychoterapie v režimu živnosti. V tomto ohledu je trochu těžké zvolit v rámci jaké živnosti, protože jako zvláštní živnost to samozřejmě vymezeno není. Nabízí se, myslím, vázaná živnost „Psychologické poradenství a diagnostika“, do níž já teda osobně jako laik a člověk nezasvěcený myslím, že by psychoterapie mohla patřit, protože psychologické poradenství a psychoterapie mně osobně jako laikovi trochu splývají. Dále jsem přemýšlela o tom, co psychoterapeuti, kteří nejsou psychology. Pro ně bych řekla, že by mohla být určitá možnost v rámci živností volných.

Myslím si, že důležitým rysem toho, že speciální právní úprava psychoterapie neexistuje, je, že to nelze vnímat jako tragédii. Možná! Úkolem práva jako systému, který ve společnosti nějakým způsobem upravuje vztahy je totiž podle mě (opírám přitom svůj názor o poznatky teorie tvorby práva), není smyslem upravit všechny vztahy, ale jen vztahy, které to vyžadují, potřebují, které potřebují úpravu proto, aby jejich negativní aspekty nedopadaly na společnost jako takovou, aby byla proti nim chráněna, a také třeba proto, aby byla určitá oblast vztahů nebo obor vymezen, aby pro ně byl vytvořen prostor a bylo jasné, že není možné ho potlačovat a zakazovat a podobně, že má ve společnosti své místo.

Z tohoto pohledu mi připadá, že jestliže psychoterapie zatím obecně upravena není, nemělo by se dít nic zas tak strašného. Bohužel jenom do okamžiku, než se dostanete do kontaktu s úřady. Úřad, který je primárně podřízen principu opačnému než soukromo-právní subjekty, tj. „ co není zákonem dovoleno, nebo určeno, uloženo, je zakázáno“, si v situaci, kdy něco není zákonem upraveno, v podstatě neví rady. Pak jsou, bych řekla, dvě možnosti jak se zachová, buď začne na soukromo-právní subjekt uplatňovat princip, který je platný pro něj, to znamená, začne restriktivně vykládat zákonné normy a zakáže všechno, co v zákoně není uvedeno, nebo je druhá možnost, která je, řekla bych, demokratičtější, zamyslí se a řekne si, podívám se, jak se to dělá v praxi. A hledá ve skutečných vztazích model, podle nějž se příslušné zákonem neupravené vztahy skutečně řídí. V tomto okamžiku si myslím, že je velmi zásadní, jak se odborná veřejnost, popřípadě společnosti, které ji zastupují, vymezí vůči tomuto úřadu, protože to, co je v praxi, úřad vezme v potaz a vyjde z toho při své činnosti.

Myslím si, že psychoterapie, jak já jsem ji poznala při svém bádání (v tuto chvíli uvádím, že se zabývám touto otázkou od jara, není to tedy otázka třech neděl nebo nějaké chvilky), mi připadá, že je obor, který je rostoucí, rozvíjející se, který má velký rozsah, šíři záběru. Myslím si, že je to právě i díky tomu, že je široká základna těch, kdo se tímto oborem zabývají. Že to poskytuje různé pohledy na psychoterapii jako takovou, poskytuje to široké spektrum názorů, které do psychoterapie vstupují a umožňují, aby byla utvářena v takové šíři, v jaké já mám pocit, že existuje.

Myslím si, že je to jedině dobře. Pokud by byla psychoterapie omezena pouze na právní úpravu, která nyní existuje, bylo by to jí na škodu. Myslím si, že to ani není dost dobře možné, protože tento právní řád s psychoterapií jako takovou v době, kdy byl vytvářen, podle mě nepočítal, to znamená, není na ni připraven a neposkytuje jí prostor.
Myslím si tedy, že v tomto okamžiku je velmi důležité, jak odborná veřejnost, tedy vy, stanovíte mantinely a nasměrujete psychoterapii, jak bude(te) vystupovat vůči veřejnosti.
Je ale možné (a nasvědčuje tomu i obsah této vědecké schůze), že psychoterapie dospěla ve svém vývoji k bodu, kdy si vyslouží určitý „legislativní obraz“, protože už zasahuje do všeobecných společenských vztahů natolik, že je třeba ji nějak upravit.

Myslím si, že v tomto okamžiku je lhostejno, jestli to bude zákon nebo novelizace stávajících předpisů nebo to bude jejich doplnění. Myslím si, že důležitý je obsah, který musíte určit vy jako odborná veřejnost. Proto je třeba, pokud o to budete stát, se aktivně podílet na vytvoření toho obsahu, protože, jak tady zaznělo i dopoledne, na Slovensku trvalo 14 let, než se podařilo prosadit to, aby vznikl nějaký zákon. To znamená, že vytvoření legislativního obrazu není jednoduché a není to krátkodobá záležitost. A mnohem dřív, si myslím, že je možné vytvořit určité standardy, které budou uznávané a dodržované, budou působit nejen vnitřně, to znamená na to, aby byla zajištěna odbornost a kvalita výkonu psychoterapie, ale i navenek, aby bylo zajištěno jednotné vystupování vůči úřadům a ostatní veřejnosti.

Když bych měla shrnout výsledky svého bádání nad aktuálním právním rámcem výkonu psychoterapie v České republice – tak bych řekla, že aktuální právní rámec výkonu psychoterapie je široký a otevřený, i když ne bezbřehý, protože musí zůstat v rámci právního řádu České republiky. Je především na odborné veřejnosti, aby konkretizovala jeho obsah, a to asi prostřednictvím odborné diskuse širokého spektra jejích členů, stanovením standardů v rámci oboru, konkrétním jednáním vůči subjektům, stojícím vně oboru, no a nakonec možná i tou právní úpravou, která si ale, myslím, by měla být i oporou psychoterapie, neměla by být rozhodně prostředkem jen pro to, aby byla nějak omezena.

Děkuji za pozornost.

Dobrý den, pečlivě jsem si přečetl celou diskuzi. O nutnosti vymezení psychoterapie, jako samostatné vědní disciplíny aplikované i mimo resort zdravotnictví, nemám pochyb. Jsem frekventantem dlouhodobého psychoterapeutického výcviku (dle C.Rogese). Co mi však není jasné: 1. je ČPS oprávněná udělovat akreditaci psychoterapeutickým výcvikům? Je k tomu oprávněná, i když nemá platné (schválené) stanovy?
2. další oblast, která mi není zcela jasná je pregraduál terapeuta. V příspěvku kolegy Davida Ungera je výčet vysokoškolského vzdělání omezen na lékařské, psychologické, sociální, pedagogické vzdělání (stačí Bc.), chápu , že se nejspíš nejedná o taxativní výčet, ale kdo a za jakých podmínek určí, které vysokoškolské vzdělání je "dostačující" ? Jsou mezi námi magistři teologie, já např. licenciát (Bc.), (budoucí magistr) managementu, kde se zaměřuji na řízení lidských zdrojů a aplikaci péče o duševní zdraví zaměstnanců do součásti podnikové kultury, atd. Myslím, že jestli se má odborná veřejnost podílet na tvorbě legislativy psychoterapie mimo resort zdravotnictví, mělo by se diskutovat i o oblasti vzdělání psychoterapie a tím nemám na mysli pouze akreditaci výcviku. Bude stačit jakékoli vysokoškolské vzdělání? Bakalářské nebo magisterské úrovně? Pouze humanitní vzdělání?
Myslím, že otázek, na které bychom měli vést diskuzi, je celá řada.
Děkuji za příspěvky.
Jiří Stuna